Dovolená po zemi moravské.
Když jsme plánovali dovolenou na letošní prázdniny, morava byla jasná volba.
Po loňské zkušenosti, kdy jsme v kempu Pod stepí, kde si u jaderný elektrárny Dukovany, byli příjemně překvapeni tím, že nás tam vlastně nic nepřekvapilo, jsme vyrazili zas.
Ceny velmi lidové a moravská pohostinnost rodinu s dvěma dětmi a omezeným rozpočtem táhnou...
Nechtěl jsem tam ale přihasit po pěti hodinách za volantem a padnout únavou a nervama z dětí, tak jsme se dohodli, že vyrazíme brzy ráno a uděláme zas nějakej vejlet. Po asi dvou čurpauzách jsme dorazili do obchodního centra v Brně, pokoupili co jsme potřebovali včetně léků pro Terezku, která měla kašel. Bylo ještě dost času a tak jsme se dohodli, že si dáme v Brně oběd a já chtěl vyrazit do nějaký neobvyklý restaurace. Vybrali jsme hrad Špilberk, místně taky nazývaný Špilas.
Vybaven chytrým telefonem s jedinným možným použitelným operačním systémem iOS jsem vyhledal restauračku, která je přímo na vrcholu Špilasu a tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Jmenuje se to sice Hradní vinárna, ale není to tam jen o vínu. Na jejich stránkách jsem provedl rezervaci, zadal místo do navigace a jelo se. Dobrý na tom je, že když si uděláte rezervačku předem, tak můžete jet autem až nahoru k restauračce a tam dostanete kartu s povolením k vjezdu. Jinak Vás od tamtud vypakujou cajti.
Když jsme všechno vyřídili a ujistil jsem se od číšníka, že jsme opravdu tam kam jsme chtěli, jsme si uděali pár fotek a šli na jídlo.
Ono totiž v tý vinárně bylo naprosto lidu prázdno. A to tak, že jsme tam seděli opravdu jen my čtyři:-) No bylo mi to trochu podezřelý, ale co. Číšník mi řekl akorát "pane, v tomhle vedru sem nikdo pěšky nepujde." Na to jsem odvětil, že ani my tam nejsme pěšky a ani bych tam pěšky nešel:-)
Dali jsme si gáblik, no pravda nějakou kačku to stálo, asi o 100% víc než v obyčejný restauraci na kraji kraje. Ale za exkluzivitu místa, příjemnost prostředí a velmi vybraný přístup číšníka, kterej při druhým pohledu na nás určitě odhalil, že nikdo z nás neví k čemu máme tolik příborů a skleniček na stole, si holt stojí připlatit.
V Mohelně už jsem cestu znal, tak že jsme dorazili do kempu, a vyrazili do hospody, kde jsme očekávali klíče od pokoje a ložní prádlo. Jo za desítku pro čtyři na tejden s AI vám ani na Moravě postel nepovlečou.
Bohužel po prvotních omluvitelných zmatcích, kterým se nelze vždycky úplně vyhnout při střídání turnusů, kdy stopadesát lidí odjíždí, ale jinejch stopadesát přijíždí, nastala apokalypsa.
Teda né že by nakopali psa, ale slečna za barem si trochu nevěděla rady ani s cenama, ani s tím jak má obsluhovat lidi, ale nevěděla jak točit pivo.
Tak že cena za jakej si míchanej drink byla třikrát jiná, ale vždy natolik příznivá, že to nikdo neřešil. Respektive se řešilo hlavně to pivo.
Ve frontě stojí pět chlapů, venku je 35,5 C a první si objednává dvě piva. Vidim, že to teče pomalu a pění to, tak se zeptám ostatních kdo ještě chce pivo, ať jich můžu roztočit víc ne...?
Druhej den už jsem slečnu upozornil, že pivo se opravdu nepouští do sklenice z vejšky, že právě pro to to tak kurevsky pění a zvětrává a že když neví co s tim kniplem má dělat, tak ať se aspoň ptá, kolik lidí chce pivo. Protože jsou tam strašný fronty a chlapi jsou nasraný. Nehledě na to že takhle toho moc neprodá. Vzala si to trochu k srdci, nicméně majitel ji stejně vyrazil:-)
Ve zkratce celej tejden koupačka, pitíčko jakš takš, opalovačka,
děti se vyblbly zas na rok dopředu,
kecám, furt by chtěly prolejzačky, skákací hrad, houpačky a další...
Prostě odpočinek velmi neaktivní. Něco jsme i pogrilovali, s přáteli moraváky, který jsme tam poznali loni a vlastně celej rok se těšili, že se s nimi zase sejdem. Naše přátelství se utužilo a jsme tak na 80% dohodnutý, že příští dovolenou pojedou sem k nám do Českého Švýcarska.
Musím vzpomenout jeden šikovnej vejlet, protože ono válet se furt jen na dece, nebo na židli, lejt do sebe jedno Starobrno za druhym a u toho okřikovat děti, se taky nedá furt.
Když se trochu zkazilo počasí a ochladilo se až skoro na 25 C, jsme vyrazili do Dalešic, kde je pivovar z všem známého filmu Postřižiny.
Sice nám trochu začlo pršet, ale to je potřeba, tak jsme to všichni uvítali. No po pravdě řečeno ve filmu se zdá bejt všechno větší a už jsem si toho všiml několikrát a tady to nebylo jiný.
Zaplatili jsme si exkurzi, která děti evidentně nebavila, ale kdo to mohl tušit, ochutnali samotný slad a dali si jedno dalešický pivečko, btw. velmi dobré.
Cestou zpět do kempu jsme zakoupili suroviny na gril a věnovali se vysoké gastronomii:-)
Tejden uběhl jak voda jen co je pravda a jelikož nás čekal ještě jeden, tak už jsem špekuloval co vlastně budeme dělat:-)
Tady to bylo dobré a bylo toho dost. Zbejvá jen vymyslet co tedy dál...
Po loňské zkušenosti, kdy jsme v kempu Pod stepí, kde si u jaderný elektrárny Dukovany, byli příjemně překvapeni tím, že nás tam vlastně nic nepřekvapilo, jsme vyrazili zas.
Ceny velmi lidové a moravská pohostinnost rodinu s dvěma dětmi a omezeným rozpočtem táhnou...
Nechtěl jsem tam ale přihasit po pěti hodinách za volantem a padnout únavou a nervama z dětí, tak jsme se dohodli, že vyrazíme brzy ráno a uděláme zas nějakej vejlet. Po asi dvou čurpauzách jsme dorazili do obchodního centra v Brně, pokoupili co jsme potřebovali včetně léků pro Terezku, která měla kašel. Bylo ještě dost času a tak jsme se dohodli, že si dáme v Brně oběd a já chtěl vyrazit do nějaký neobvyklý restaurace. Vybrali jsme hrad Špilberk, místně taky nazývaný Špilas.
Vybaven chytrým telefonem s jedinným možným použitelným operačním systémem iOS jsem vyhledal restauračku, která je přímo na vrcholu Špilasu a tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Jmenuje se to sice Hradní vinárna, ale není to tam jen o vínu. Na jejich stránkách jsem provedl rezervaci, zadal místo do navigace a jelo se. Dobrý na tom je, že když si uděláte rezervačku předem, tak můžete jet autem až nahoru k restauračce a tam dostanete kartu s povolením k vjezdu. Jinak Vás od tamtud vypakujou cajti.
Když jsme všechno vyřídili a ujistil jsem se od číšníka, že jsme opravdu tam kam jsme chtěli, jsme si uděali pár fotek a šli na jídlo.
Ono totiž v tý vinárně bylo naprosto lidu prázdno. A to tak, že jsme tam seděli opravdu jen my čtyři:-) No bylo mi to trochu podezřelý, ale co. Číšník mi řekl akorát "pane, v tomhle vedru sem nikdo pěšky nepujde." Na to jsem odvětil, že ani my tam nejsme pěšky a ani bych tam pěšky nešel:-)
Dali jsme si gáblik, no pravda nějakou kačku to stálo, asi o 100% víc než v obyčejný restauraci na kraji kraje. Ale za exkluzivitu místa, příjemnost prostředí a velmi vybraný přístup číšníka, kterej při druhým pohledu na nás určitě odhalil, že nikdo z nás neví k čemu máme tolik příborů a skleniček na stole, si holt stojí připlatit.
V Mohelně už jsem cestu znal, tak že jsme dorazili do kempu, a vyrazili do hospody, kde jsme očekávali klíče od pokoje a ložní prádlo. Jo za desítku pro čtyři na tejden s AI vám ani na Moravě postel nepovlečou.
Bohužel po prvotních omluvitelných zmatcích, kterým se nelze vždycky úplně vyhnout při střídání turnusů, kdy stopadesát lidí odjíždí, ale jinejch stopadesát přijíždí, nastala apokalypsa.
Teda né že by nakopali psa, ale slečna za barem si trochu nevěděla rady ani s cenama, ani s tím jak má obsluhovat lidi, ale nevěděla jak točit pivo.
Tak že cena za jakej si míchanej drink byla třikrát jiná, ale vždy natolik příznivá, že to nikdo neřešil. Respektive se řešilo hlavně to pivo.
Ve frontě stojí pět chlapů, venku je 35,5 C a první si objednává dvě piva. Vidim, že to teče pomalu a pění to, tak se zeptám ostatních kdo ještě chce pivo, ať jich můžu roztočit víc ne...?
Druhej den už jsem slečnu upozornil, že pivo se opravdu nepouští do sklenice z vejšky, že právě pro to to tak kurevsky pění a zvětrává a že když neví co s tim kniplem má dělat, tak ať se aspoň ptá, kolik lidí chce pivo. Protože jsou tam strašný fronty a chlapi jsou nasraný. Nehledě na to že takhle toho moc neprodá. Vzala si to trochu k srdci, nicméně majitel ji stejně vyrazil:-)
Ve zkratce celej tejden koupačka, pitíčko jakš takš, opalovačka,
děti se vyblbly zas na rok dopředu,
kecám, furt by chtěly prolejzačky, skákací hrad, houpačky a další...
Prostě odpočinek velmi neaktivní. Něco jsme i pogrilovali, s přáteli moraváky, který jsme tam poznali loni a vlastně celej rok se těšili, že se s nimi zase sejdem. Naše přátelství se utužilo a jsme tak na 80% dohodnutý, že příští dovolenou pojedou sem k nám do Českého Švýcarska.
Musím vzpomenout jeden šikovnej vejlet, protože ono válet se furt jen na dece, nebo na židli, lejt do sebe jedno Starobrno za druhym a u toho okřikovat děti, se taky nedá furt.
Když se trochu zkazilo počasí a ochladilo se až skoro na 25 C, jsme vyrazili do Dalešic, kde je pivovar z všem známého filmu Postřižiny.
Dvorek kde Rudolf Hrušínský běhal dovnitř a ven se zacpaným nosem (borový zaváněl háj)
Sice nám trochu začlo pršet, ale to je potřeba, tak jsme to všichni uvítali. No po pravdě řečeno ve filmu se zdá bejt všechno větší a už jsem si toho všiml několikrát a tady to nebylo jiný.
Zaplatili jsme si exkurzi, která děti evidentně nebavila, ale kdo to mohl tušit, ochutnali samotný slad a dali si jedno dalešický pivečko, btw. velmi dobré.
Cestou zpět do kempu jsme zakoupili suroviny na gril a věnovali se vysoké gastronomii:-)
Tejden uběhl jak voda jen co je pravda a jelikož nás čekal ještě jeden, tak už jsem špekuloval co vlastně budeme dělat:-)
Tady to bylo dobré a bylo toho dost. Zbejvá jen vymyslet co tedy dál...
Komentáře
Okomentovat