Rok od očkování...zlej sen.

Stojím si takhle na autohofu kde si u Mnichova a oblíkám se, že půjdu ven. Občas se chodím projít, jednak kvůli tomu abych nudou nežral a pak hlavně abych se trochu hejbal. Na větší výkony to není, protože práce mě dost unavuje a po práci už nemám náladu ani na ty špacíry.

A tak si tak navlíkám mikinu a píplo mi upozornění v kalendáři "rok po očkování c19, napsat jak mi je"...
No tak si tu teda píšu, že to je to poslední, co mě teď kurva zajímá. 
Je to už třičtvrtě roku co se to na východě evropy totálně posralo. Rusák napadnul svýho západního souseda, svýho bejvalýho bratra, mezi nimiž před časem nebylo rozdílu. Co vo tom víme je to, že vo tom vímeh velký hovno. Vědí to jen oni dva a pár vyvolenejch z druhý strany zeměkoule. 

Na mě očkování zatím nenechalo žádný stopy. Nicméně tenhle konflikt mně nahání hrůzu mnohem větší. Ceny energií jsou ve vesmíru a střechu zbořily už před tím. Tohle jen přililo olej do ohně. Spíš teda fouklo nějakej plyn. Všechny ty sračky co teď letěj světem, se svalujou právě na rusa, ale začlo to mnohem dřív. Jsem permanentně v depresi, co že s náma bude... Co s dětma, kam jsme je to kurva přivedli?

Přemejšlim nad tím kam by bylo možný emigrovat, ale vono tady v evropě není moc kam. My máme krásnou zemi a ikdyž to střídavě stojí víc nebo míň za hovno, rád bych tady zůstal. Zatím jsme celkem svobodní a země je bezpečná. 
Naprosto mě děsí případný rozšíření konfliktu blíž k nám. Což je málo pravděpodobný, ale né nemožný. 
Větší panika mě ale přepadá, když vidím jak naše země směřuje zpět k totalitě padesátejch let dvacátýho století. Udávaní, špiclování, zavírání za nesprávnej názor, cenzůra, autocenzůra. Kdy se už bojíme sami od sebe napsat a říct něco o čem si myslíme, že se těm u moci nebude líbit. 
Dyť my se hádáme a přestáváme stýkat a kamarádit s lidma, se kterejma nám bejvalo dobře jen pro to, že maj odlišnej názor. Společnost je tak rozdělená jako snad nikdy. Tohle mě teď kurevsky trápí. Srát na kovid. Ano, dost lidí to odskákalo a spousty mají problémy do dnes. Já měl štěstí...ale zabíjí nás něco jinýho. 

STRES