Pekné to tam bolo...

Jak jsem si řekl, tak se stalo a fakt jsme vyrazili do Tater...

Odjezd okolo 18h byl myslim tak akorát, horší byla mírná únava, protože jsem vstával už ve 3h na ranní šichtu do fabriky. Těch pár svršků a spodků na tři dny jsme měli pobaleno v mžiku a už jen zimní boty navíc. Pani řídila "až" do Jičína, pak jsem se po kávě chopil kormidla a další kávu jsme si dávali na "mohelničáku" aj s kalbasů. Ve "valmezu" jsme si na chvilku dáchli, ale usnout se nám nepodařilo, tak jsme asi po hodině jeli dál. Kousek před Žilinou se to už fakt nedalo, tak jsme to zapíchli někde pod hradem a tak 2-3hodky jsme schrupli. Pak už jsme valili směr Vysoké Tatry. 

No co si budeme povídat, z těch prvních pohledů jsme se málem posrali...

a pak už to bylo jenom lepší. Škoda, že je to tak daleko, asi bysme sem jezdili častějc. 

Hotel Forton který leží ve...a teď vlastně nevim jak to tam maj. Totiž město je Tatranská Lomnica, ale asi ta čtvrť nebo co, se jmenuje Stará Lesná. No každopádně je tam hafo hotelů a ten náš tam byl taky a to je hlavní. 

Ubytování, pak pár hodin spánku a jeli jsme ke sjezdovce. No všude tráva, kvítí a počasí...no hele, jak u móře. 

Solidně vyhladovělí jsme zvažovali jízdu lanovkou až nahoru na Lomnický Stít a nebo jen na mezistanici Skalnaté Pleso. Po zvážení všech pro a proti jsme usoudili, že zůstaneme na Plese. Tam můžem, mimo jiné zůstat libovolně dlouho, kdežto na lomničáku máte max 50minut a musíte jet dolu. Jezdí tam totiž jediná kabinka a to kyvadlově. 

Myslím, že jsme udělali dobře, protože nahoře se proháněly mraky a na focení mobilem to tam asi moc není. Ale třeba příště...

Na Plese jsme se výtečně nadlábli a musím říct, že mám k haluškám s brynzou úplně jinej postoj, než doposud. Pochopitelně velmi kladný. 

Vypili jsme nějaký pivka, chvilku se slunili na lehátkách, prošli se po metrový vrstvě tvrdýho sněhu a začli přemejšlet co večer.  

Po asi dvou a půl hodinách jsme sjeli dolů a vyrazili na nákup nejaký bašty na večer. Do hospody se nám sice chtělo taky, ale v hotelu bylo málo lidí a tak restaurace jela jen na obědy. A ostatní byly moc daleko na to jít tam pěšky. 

No a jezdit po slovensku s trojkou na žíle je zhovadilost stejně jako kdekoli jinde. 

Z Tatranské Lomnice jsme vyrazili směrem...prostě někam dolu, že tam bude nějaký město a krámek a koupíme si něco místního. Ó jak jsem se spletl... Asi po deseti kilometrech jsem radši zapnul navigaci a koukal na její mapu ať vůbec najdem nějaký město. 

První vesnici kterou jsme našli byla, a ted´ nechci slováky urazit mou neznalostí, dle mně cikánská osada Rakůsy. Uplně se to nedá popsat, ale i když jsem v televizi viděl hodně, jsem z ústeckýho kraje, tak tady jsem byl celkem v úžasu. 

Když jsme míjeli krámek s nápisem "rozličný tovar" a hned vedle hospodu neurčité skupiny, tak jsem přestal brzdit a usoudil jsem, že tady ani nezastavim, natož abych vylezl ven a šel něco nakoupit. No a nechat krásnou českou holku v aute s černejma foliema samotnou, byl nesmysl. 

Na konec jsme dali za vděk Lidlu v Kežmaroku a i tam bylo vidět, že zrovna dorazily dávky v nezaměstnanosti. Koupili jsme si jídlo a pití skoro stejný, jaký bysme koupili u nás a frčeli na hotel. Užili jsme si pěknej večír se vším všudy, s rozprávkami a televíziou JOJ. 

Ráno odpočatí, jsme po vynikající a bohaté snídani vyrazili směr Strbské Pleso. Místy napadlo maličko sněhu a na Šrbáku bolo aj pluhováno. 

Vyrazili jsme do míst, který jsem obdivoval jako malej kluk z fotek od dědy a ty místa jsem poznával. Byl to zvláštní pocit, ale byl jsem šťastnej. Pleso bylo zamrzlý a tak jsme si to prostě museli taky vyzkoušet. Projít se dokola můžem kdykoli, ale vzít to napříč je báječný a to nejen pro to že je to kratší. Nechali jsme si udělat fotečku a pěkně se prošli. 

Je tam taková naučná stezka s přírodními posilovacími prvky a pro děti by to mohlo bejt zajímavý. Jednou...

 V mikrokavárničce nazvané Štrbské Presso na Štrbském Plesu jsme si dali kupodivu presso a svařáček. Vyvalili jsme se ven na lehátka a užívali azurové nebe, rozpálený slunce a mrazivym vichrem přerušovaný ticho. 

Peťulka ale byla brzo promrzlá a tak jsme vyrazili omrknout, čo že sů to tie Jazierka lásky. 

Je to soustava dvou malých jezírek které tam nechal kdysi vybudovat pán který osidloval Strbské Pleso a myslím, že jsem tam četl, že se tam pak chodilo randit a ...a vůbec. Po návratu na parkáč jsme hladoví vyrazili sehnat restauračku, kde bychom se naobědvali, ale to byl celkem problém. 

Jak mi totiž i později potvrdili v taverně Montis, tam hospody otevírají až okolo 16-18h a jediný kde se dá sehnat něco k jídlu jsou takový ty bary Apres ski a co si budem povídat, na langoše a smažák jsem zvědavej nebyl. Nicméně zpět v Tatranský jsme objevili restauraci Fiakr a ta měla asi jako jediná otevřeno už asi od 12h. Jednoduchý, lidi tam jezděj primárně kvůli lyžovačce, peší a cykloturistice a hospody tam v tuhle dobou zejí prázdnotou takje ani neotvíraj. Což se zase ale vyplácí restauraci Fiakr... A nám se ta návštěva taky vyplatila, hele.

Tohle byly neskutečný halušky, bohužel celkovej zážitek kazila pachuť toho dřevěnýho talíře, která výrazně ovlivnila chuť jídla, které přišlo s dřevem do přímýho styku. Na pohled velmi efektní, ale zkuste si čichnout doma ke starší dřevěný vařečce, nebo prkýnku. Tak jsem jim to vytknul, až když jsem to snědl a prej že to natrají rostlinným olejem aby se do toho nedostávala voda. Myslim že to je blbost a je to zralý akorát na salmonelu nebo co a ten olej tam jen žlukne. 

Ale jinak to bylo všechno fajn. Odladili jsme se na pokoj a odpočívali po dlouhý procházce. 

Dostal jsem chuť na borovičku a asi tři kilometry pod hotelem nám byla doporučena, už zmíněná taverna Montis a můžu taky jen doporučit. Majitelé a zároveň kuchař a obsluha byli dva, až velmi příjemní, pánové a doporučili nám rovnou i večeři. Což byla hromada všeho možnýho masa a zeleniny asi na pěti taliřích. A borovičku. 

No těžko se nám odjiždělo a snad ještě hůř spalo. A to taky pro to, že to byl konec tohoto fakt pěknýho výletu do ciziny. Dnes se tomu říká eurovíkend, ale co...

Ráno klasika snídaně, něco na cestu a tradá domu. Před hranicema jsme ješte zakoupili láhev medoviny, brynzu, korbáčiky a papa Slovensko. 

Určitě na to budeme dlouho vzpomínat, protože lidi tam byli všude strašně milí a úslužní. Ceny asi jako u nás, neskutečně úžasná příroda a ta kuchyně...

A ty slovenky:)