Hohe Tatra

Kdysi ještě v dobách hluboké nespravedlnosti kdy se všichni měli tak zle, že museli makat a ti co se měli nad poměry díky vexlu, čórkám atd., se učili nosit tepláky a zlodějům životů byl též život odňat, jsem dostal svoji první mikinu. 

Do tý doby jsem nosil jenom teplákovky se zipem a trička. V horším případě roláky. 

Ta mikina byla z dálného východu, aspoň tenkrát mi Slovensko přišlo takhle příšerně daleko. 

Vidím ji, jako by to bylo včera. Taková žlutá s červeným nápisem Vysoké Tatry, Hohe Tatra, High Tatra. Bylo to napsaný do kruhu a v tom kruhu byl zelenej obrys těch nejnižších velehor Evropy...

Dnes je všechno jinak. Mikin si můžu koupit kolik chci, možná i dvě za rok. Třeba loni se mi ale nechtělo vůbec. Dokonce si můžu dovolit pozvat svoji milovanou ženu kterou, zdůrazňuji "opravdu MILUJU", až na balkán... 

Ano tak někteří středočeši nazývají Slovensko! A ne jen ti. 

Bude to bez dětí, to je jasný, tak za vodou zase nejsme:) a to nás jistí úvěrová karta s 23% urokem ročně, kdyby se jako něco zvrtlo třeba s rodinným vozem...pakatel. Přeci jenom se dělnická třída za čtvrt století až tak daleko nedostala.

O návštěvě Tater jsem snil od dob, kdy jsem dostal svoji mikinu, kterou jsem nosil do času, než se mi smrskla na nepoužitelnou velikost a svůj život ukončila jako čistící hadr někde v garáži. V dědový garáži. Protože on si mohl z platu dovolit postavit jenom obyčejnou garáž a přivézt mi mikinu. Kdež to my si dneska můžem za vejplatu postavit i hlavu, na všechno se vysrat a do fachy nechodit a Voni to tak nechaj. Dyť takovejch je a taky jsou tlustý. Protože se mají...

Už jsem někde na tomhle, nebo předchozím blogu psal, že mam rád velký věci jako třeba auta, baráky, maso, bouchačky atd., a ani příroda není v pozadí. Teda je pár věcí který mam radši menší. No ale proto jsem zavelel a jedem se mrknout na ty panorámata jako že Lomnický štít!

A důvod? Víkend s člověkem kterej mě provází vic jak půl života, dal mi dvě krásný děti a touha na chvíli vypnout. To je myslím dostatečnej důvod!

Tak že předem oba děkujeme babičkám a dědovi za to, že se nějak postaraj o ty smrady a přetrpěj těch pár dní. 

Už se těšíme a pak zas něco povyprávim:)